Though all hope's undone
all oceans have dried
it soons rains
rain, rain, rain!
Když jsem kdysi dávno dostal poprvé do ruky cd této u nás téměř neznámé skupiny, vůbec jsem nevěděl co čekat. Pamatuji si že zrovna pršelo. Na konci desky jsem opět nevěděl. Tentokrát co si mám myslet, v hlavě se mi usídlila jenom jedna všeobjímající jistota - tohle je kurva velký! Znáte takový ten pocit po dočtení knížky? Strnule sedíte, koukáte na poslední větu, nebo na zadní desku knihy a přemýšlíte. Je vám trochu smutno že už je konec a možná vás hřeje fakt, že to zase jednou dopadlo dobře. Přesně takhle jsem zůstal sedět když mi dohrála Blessed Are The Bonds. Tahle deska má příběh, má sílu. A neztrácí jí ani po letech, možná ji nepouštím každý týden, vlastně jsem ji za ty 4 roky co ji znám slyšel možná tak 5x, ale dobrá knížka se taky nedá číst pořád dokola, no né?
Právě teď ji zase poslouchám a opět prší. Krásné je na tom to, že jsem už zapomněl na řadu těch skvostných momentů, které mi před těmi pár lety přišly tak skvělé. Znovu si užívám tu zamyšlenou a trochu posmutnělou náladu náladu úvodní The tragedy, znovu mi běhá mráz po zádech v té úžasné druhé polovině nejprve naštvané, ale pak už vzteky tepající The Progress, která plynuje přejde do dokonalého sekaného riffu na začátku The Machine, jenom aby pak mohlo přijít uklidnění v rozsáhlých plochách The Wastelands, z kterých přímo cítím vítr prohánějící se zdevastovanou krajinou (no, možná to bude spíš tím šňupacím tabákem) a občasné krátké štěknutí piána připomíná zlámané zbytky stromů.
Po překonání vyprahlých plání se objeví záblesk naděje v nejdelší skladbě na desce - The Water song. Majestátní úvod do skvělého finále o dvou dějstvích. Prvním z nich je, patrně nejsilnější část celého eposu, The Tree, pravá oslava života, svěžesti, nových začátků. Podobně jako se řeka z Water song rozlévala do šířky, strom The Tree se vydává směrem nahoru ve skvěle vygradovaných pasážích. Z hlavního kmene vyráží nespočet větví v podobě různých melodických vyhrávek, které ale v žádném případě nejsou odbočkami od hlavního směru, spíše ho podporují v jeho dravém růstu a tvoří bohatou korunu, do které se v vyhoupnem s tóny závěrečné The Hymn. Ta se vrací k náladě ze začátku alba, opět se vrací pozvolné tempo, vybrnkávání a jakási decentní zadumaná pocta všemu, co se odehrálo, ale nutno dodat, že konec je stále otevřený a je na vás, jak si to celé vyložíte.
A já stejně jako před čtyřmi lety sedím a poslouchám ticho po dohrání, jako by bylo součástí desky.
Po překonání vyprahlých plání se objeví záblesk naděje v nejdelší skladbě na desce - The Water song. Majestátní úvod do skvělého finále o dvou dějstvích. Prvním z nich je, patrně nejsilnější část celého eposu, The Tree, pravá oslava života, svěžesti, nových začátků. Podobně jako se řeka z Water song rozlévala do šířky, strom The Tree se vydává směrem nahoru ve skvěle vygradovaných pasážích. Z hlavního kmene vyráží nespočet větví v podobě různých melodických vyhrávek, které ale v žádném případě nejsou odbočkami od hlavního směru, spíše ho podporují v jeho dravém růstu a tvoří bohatou korunu, do které se v vyhoupnem s tóny závěrečné The Hymn. Ta se vrací k náladě ze začátku alba, opět se vrací pozvolné tempo, vybrnkávání a jakási decentní zadumaná pocta všemu, co se odehrálo, ale nutno dodat, že konec je stále otevřený a je na vás, jak si to celé vyložíte.
A já stejně jako před čtyřmi lety sedím a poslouchám ticho po dohrání, jako by bylo součástí desky.
Žádné komentáře:
Okomentovat