1492: Chariots in rain

 Narodil se 29.3.1943 v Řecku jako Evangelos Odyssey Papathanassiou. Údajně začal skládat hudbu už ve čtyřech letech, ale odmítal hudební vzdělání a celou svou kariéru si zatím vystačil bez hlubší znalosti hudební teorie.  V mládí měl skupinu The Forminx, která se vezla na vlně 60’s rock n‘ rollu a v Řecku slavila celkem úspěch. Po několika dobře přijatých singlech se v roce 1966 rozpadli a Evangelos se vrhnul na dráhu progresivního rocku, jako lídr, skladatel a klávesák skupiny Aphrodite's Child. Pokusili se prosadit v Anglii (převážně z politických důvodů, situace kolem roku 68 v Řecku nebyla ideální), ale nakonec zakotvili v Paříži, kde taky vydali první singl Rain and Tears (ha!). Následovala dvě alba, 20 milionů prodaných nosičů a třetí deska, tentokrát koncepční dvojalbum vydané na nátlak vydavatele až po zániku kapely. Začalo se špekulovat, že by V. moh nahradit Ricka Wakemana v Yes!, ale nakonec z toho bylo jenom přátelství s Jonem Andersonem a hudební projekt Jon and Vangelis (výbornej kýč, dejte si to). Spolupráce s Andersonem zavedla cesty Vangelisovy do Londýna, kde si po podpisu smlouvy s RCA Records zařídil vlastní studio Nemo Studios. S vlastním zázemím začal jak na běžícím páse sekat vlastní alba elektronické muziky (nejznámější asi Heaven and Hell). V té době už měl za sebou první pokusy v oblasti filmové hudby - Sex Power (režie Henry Chapier) a Opéra Sauvage (Frédéric Rossif), kterým přilákal pozornost velkých filmových studií. 

 No a pak to přišlo. Do té doby celkem úspěšný hudebník dostal šanci udělat jeden ze svých tří největších zářezů - Chariots of Fire, film o britských olympionicích, bílý tréninkový oblečení, běh po pláži a hlavně ta melodie! Melodie která je každému minimálně povědomá a spousta lidí netuší, odkud vlastně je. 

Na zahájení letošních LOH se stala (v kombinaci se skvělym Rowanem Atkinsonem) jedním z nejlepších momentů ceremoniálu. Samotnému Vangelisovi vynesla Oskara za nejlepší filmovou hudbu. Musel se ale bránit i nařčení z plagiátorství, které se mu podařilo odvrátit (do soudní síně donesl svoje nástroje a předváděl jakým způsobem skládal různé části díla). 

 Rok po skvělém úspěchu Chariots of Fire přišel druhý zásadní počin. Spolupráce s Ridley Scottem, příběh na motivy Phillipa K. Dicka. Blade Runner i díky Vangelisovi dokázal kouzlit s neskutečnou atmosférou a téměř kompletně syntetizérová hudba dotváří deštivou náladu noirového příběhu. Tears in rain.

 Úspěch dua Vangelis-Scott ale nezůstal u jednoho počinu. Deset let po Blade Runnerovi, v roce 1992, se Vangelis odhodlal ke třetímu vrcholu své tvorby - 1492: Conquest of Paradise. Kryštof Kolumbus dostal k pětistému výročí svých objevitelských cest kromě frňáku Gerarda Depardieu i jeden z nejepičtějších motivů co znam.  Hmmm hm hmmm hmm hm hmmmm hm hmmmmmm... Přezpíval to i Dan Hůlka!

Dobytí Ráje bylo moje první setkání s Vangelisem. Mohlo mi táhnout tak na 6 let, v tý době jsem neměl moc ponětí o filmový muzice, ale hrozně mě to chytlo (pamatuju si, jak jsem pořád otravoval učitelku ve školce, jestli by mi to nemohla pustit). K Blade Runnerovi jsem se dostal až později, efekt víceméně stejnej, Chariots of Fire přišlo na řadu jako poslední, film mě ještě čeká, ale tu "znělku" zbožňuju už teď. Jak obyčejně moc nemusim nejprofláklejší věci různých autorů, tady je to naopak. Právě tenhle triumvirát skvělých počinů je pro mě důvod, proč pokládam Vangelise za jednoho ze tří nejlepších autorů filmových melodií. A doufam, že se ani Ennio Morricone a John Williams neurazí, když ho postavim na jejich úroveň (sorry, Zimmere, na ně prostě nemáš).

EDIT: Přidána anketa, kde můžete pomoct rozhodnout minisouboj zmiňovaných tří borců