2012: Rekakapitulace

 Jednou večer jsem si tak u čaje říkal, že tenhle rok byl dost narvanej skvělejma deskama a že by možná nebylo od věci se trochu ohlídnout, co nám to letos vyšlo za parády. Rozhod jsem se dát dohromady 10 desek, který vás zaručeně vystřelí ze sandálů. A kdyby ne, tak si nestěžujte, máte mít tak dobrej vkus jako já. Tak tady to je, TOP10 2012, pořadí čistě náhodný.

Depraved, deranged, disgusting, disturbing.

Singin’ in the rain. To by mi asi znělo v hlavě, kdybych při hraní Hotline Miami nemusel obdivovat skvělej soundtrack (podílel se mimo jiné i Jasper Byrne, autor Lone Survivor, chytáme se?). Zpívání v dešti by ale v tomhle případě neměl na starosti Gene Kelly, ale samotnej Alex DeLarge. Znáte snad povolanější osobu, když jde o kapku toho ultranásilí? Skrz maskovanýho hrdinu a oddychový náhledy do jeho “běžnýho” života se nabízej i další přátelský pomrknutí z Miami až k Pomeranči. Stejně jako Kubrickovo film (a Burgessova předloha) si Hotline nebere servítky, ale zároveň ukazuje něco jako vražednej tanec. Vzpomeňte na těch několik minut, kde si dopřáváme tónů Rossiniho La Gazza Ladra a mezitim se odehrává jedna z nejslavnějších zpomalených scén vůbec, Alex je ve svym živlu, jeho drugové letí do vody. Hotline Miami provozuje něco podobnýho, ale zrychleně, žádný zdržování, kolikrát ani nevíte jak a je vymalováno na červeno. Sice je možný se pokoušet o nějakej ten stealth postup, ale střetu se vyhnout nemůžete, jak jinak by ste chtěli vyčistit celej level? Málokdy se vám to povede na první pokus, je potřeba mít dokonale zvládlý všechny taneční kroky. Chlapíka u vchodu omráčit dveřma, ale omráčení nestačí, seberem trubku a rozlousknem mu kokos. Pán vedle nejdřív seděl u televize, ale jde se podívat co se děje, má kvér, nestačíme k němu dojít, výstřel, naštěstí vedle. Krvavá trubka letí vzduchem, zásah a radost z nový pistolky. Jdem si najít další oběť. A do toho ta vypsychovaná muzika (k poslechu dole), už jste si někdy vzali zbytečně moc paralenů a k tomu nějaký to kafe? Nevim jak to popsat jinak, než “sick”, ale beru to jako pochvalu. Zahrajte si to a uvidíte. It will make you vomit with glee.

1492: Chariots in rain

 Narodil se 29.3.1943 v Řecku jako Evangelos Odyssey Papathanassiou. Údajně začal skládat hudbu už ve čtyřech letech, ale odmítal hudební vzdělání a celou svou kariéru si zatím vystačil bez hlubší znalosti hudební teorie.  V mládí měl skupinu The Forminx, která se vezla na vlně 60’s rock n‘ rollu a v Řecku slavila celkem úspěch. Po několika dobře přijatých singlech se v roce 1966 rozpadli a Evangelos se vrhnul na dráhu progresivního rocku, jako lídr, skladatel a klávesák skupiny Aphrodite's Child. Pokusili se prosadit v Anglii (převážně z politických důvodů, situace kolem roku 68 v Řecku nebyla ideální), ale nakonec zakotvili v Paříži, kde taky vydali první singl Rain and Tears (ha!). Následovala dvě alba, 20 milionů prodaných nosičů a třetí deska, tentokrát koncepční dvojalbum vydané na nátlak vydavatele až po zániku kapely. Začalo se špekulovat, že by V. moh nahradit Ricka Wakemana v Yes!, ale nakonec z toho bylo jenom přátelství s Jonem Andersonem a hudební projekt Jon and Vangelis (výbornej kýč, dejte si to). Spolupráce s Andersonem zavedla cesty Vangelisovy do Londýna, kde si po podpisu smlouvy s RCA Records zařídil vlastní studio Nemo Studios. S vlastním zázemím začal jak na běžícím páse sekat vlastní alba elektronické muziky (nejznámější asi Heaven and Hell). V té době už měl za sebou první pokusy v oblasti filmové hudby - Sex Power (režie Henry Chapier) a Opéra Sauvage (Frédéric Rossif), kterým přilákal pozornost velkých filmových studií. 

 No a pak to přišlo. Do té doby celkem úspěšný hudebník dostal šanci udělat jeden ze svých tří největších zářezů - Chariots of Fire, film o britských olympionicích, bílý tréninkový oblečení, běh po pláži a hlavně ta melodie! Melodie která je každému minimálně povědomá a spousta lidí netuší, odkud vlastně je. 

Na zahájení letošních LOH se stala (v kombinaci se skvělym Rowanem Atkinsonem) jedním z nejlepších momentů ceremoniálu. Samotnému Vangelisovi vynesla Oskara za nejlepší filmovou hudbu. Musel se ale bránit i nařčení z plagiátorství, které se mu podařilo odvrátit (do soudní síně donesl svoje nástroje a předváděl jakým způsobem skládal různé části díla). 

 Rok po skvělém úspěchu Chariots of Fire přišel druhý zásadní počin. Spolupráce s Ridley Scottem, příběh na motivy Phillipa K. Dicka. Blade Runner i díky Vangelisovi dokázal kouzlit s neskutečnou atmosférou a téměř kompletně syntetizérová hudba dotváří deštivou náladu noirového příběhu. Tears in rain.

 Úspěch dua Vangelis-Scott ale nezůstal u jednoho počinu. Deset let po Blade Runnerovi, v roce 1992, se Vangelis odhodlal ke třetímu vrcholu své tvorby - 1492: Conquest of Paradise. Kryštof Kolumbus dostal k pětistému výročí svých objevitelských cest kromě frňáku Gerarda Depardieu i jeden z nejepičtějších motivů co znam.  Hmmm hm hmmm hmm hm hmmmm hm hmmmmmm... Přezpíval to i Dan Hůlka!

Dobytí Ráje bylo moje první setkání s Vangelisem. Mohlo mi táhnout tak na 6 let, v tý době jsem neměl moc ponětí o filmový muzice, ale hrozně mě to chytlo (pamatuju si, jak jsem pořád otravoval učitelku ve školce, jestli by mi to nemohla pustit). K Blade Runnerovi jsem se dostal až později, efekt víceméně stejnej, Chariots of Fire přišlo na řadu jako poslední, film mě ještě čeká, ale tu "znělku" zbožňuju už teď. Jak obyčejně moc nemusim nejprofláklejší věci různých autorů, tady je to naopak. Právě tenhle triumvirát skvělých počinů je pro mě důvod, proč pokládam Vangelise za jednoho ze tří nejlepších autorů filmových melodií. A doufam, že se ani Ennio Morricone a John Williams neurazí, když ho postavim na jejich úroveň (sorry, Zimmere, na ně prostě nemáš).

EDIT: Přidána anketa, kde můžete pomoct rozhodnout minisouboj zmiňovaných tří borců

Do Androids Dream of Electric Sheep?

"I've seen things you people wouldn't believe. Attack ships on fire off the shoulder of Orion. I watched c-beams glitter in the dark near Tannhäuser Gate. All those moments will be lost in time, like tears in rain."

Trvalo to dlouho než jsem si k němu našel cestu. Napoprvé jsem ho dokonce vypnul někde v polovině, možná jsem od toho čekal něco trochu jiného. Ale druhý pokus už se rovnal zásahu na komoru. Pak se mi do ruky dostala knižní předloha a já se na vlastní pěst začal přesvědčovat, že ne vždycky musí být kniha lepší  než film. Rick Deckard pro mě prostě má obličej Harrisona Forda a působivější odchod ze scény než měl filmový Roy Batty si přece žádný Nexus-6 nemůže ani přát. Právě to je jedna z těch scén, co přesahují film, z kterého pochází. Jedna z těch scén, při kterých mrazí v zádech pokaždé když je vidíte, ať už s celým filmem, nebo samostatně. Často mívám problém s konci, jinak skvělých, filmů, ale u Blade Runnera si nedokážu představit žádné lepší zakončení. Je třeba ještě něco dodávat?

"Time to die." 

The Tiny Bang Story

"Co to je za vykrádačku Machinaria?!“, přesně tohle byla moje první reakce při setkání s The Tiny Bang Story, prvotinou ruského nezávislého studia Colibri Games. A tenhle pocit se se mnou tak nějak táhnul po celou dobu hraní.

The Tiny Bang story inspiraci českým megahitem indie scény opravdu nezapře. Jeden z mála výraznějších rozdílů je možná absence na obrazovce přítomného hlavního hrdiny, veškeré interakce se odehrávají výhradně prostřednictvím kurzoru, odpadá tím, občas trochu otravné, přecházení po scéně, jenom aby mohl hráč vyzkoušet jestli se náhodou nedá pohnout s touhle páčkou. Ale styčných ploch je daleko víc. Pěkná, ručně kreslená, ale trochu netypická adventura, stylizace do jakéhosi roztomilého pohádkového steam punku, jednotlivé obrazovky s interaktivními prvky. A také pixelhunting.

Zatímco v Machinariu bylo hledání předmětů většinou poměrně jednoduché a spíše šlo o zjišťování jak ony předměty správně využít, v Tiny Bang Story tvoří hledání různých šroubků, kuliček a podobných drobností možná i dvě třetiny hry. Právě v tom tkví asi největší kámen úrazu. Občas je prostě toho lovení všeho možného už přeci jenom trochu moc a opravdu se vám nechce znovu prolézat všech 5 aktuálně dostupných obrazovek a hledat kde jste mohli zapomenout tu poslední červenou kuličku.

 Autoři navíc zvolili poměrně nešťastný systém zadávání úkolů, takže se vám bude pravidelně stávat, že narazíte na předmět u kterého jste si stoprocentně jisti že ho budete potřebovat, přesně víte kam s ním a co to udělá, ale sebrat ho prostě nemůžete. Nejdřív totiž musíte kliknout právě na místo kde je daného předmětu zapotřebí a teprv pak vám hra blahosklonně oznámí, že na spuštění tohoto stroje potřebujete 20 ozubených koleček, i když jste pět sekund předtím zuřivě klikali na ozubené kolečko, které v tu chvíli nešlo sebrat. Naštěstí zde funguje jakýsi systém nápověd, ale ten není samospásný a celkově se mi zdálo, že v již zmíněném slavnějším vzoru byl zpracován daleko lépe.

 Inspiraci Machinariem vykazují také minihry a různé logické hádanky. Většinou se jedná o tradiční přesouvání dílků skládačky, sestavování potrubí aby mohla volně protékat voda, opakování předváděných barevných sekvencí a další klasiky žánru. Jako červená nit se celou hrou ale táhne sbírání a sestavování puzzlů. V každé z pěti kapitol máte za úkol nalézt určitý počet dílků a po jejím dokončení je i přidat do skládačky (kdo hrál Braid, tak už je doma). A puzzle přece baví každého, hm?

  Jakkoliv předchozí text může vyznívat lehce kriticky, nebo nespokojeně, po několika hodinách strávených ve světě Tiny Bang Story můžu v klidným svědomím odpovědět na otázku položenou v úvodu. Možná to je kopie Machinaria, ale poctivě udělaná a i přes některé nedostatky sakra zábavná! Obtížnost je nastavená celkem dobře, nějaký ten zásek se sice vyskytne, občas jsou zadané úkoly trochu nelogické, ale nic co by vás nějak zásadně znechutilo. Navíc neobsahuje žádné rozhovory a jenom minimum textu, takže pokud máte děti, nebo retardovaného sourozence, mohou si v pohodě zahrát také.

Za mě palec nahoru!

VVVVVV

Měl to být let jako každý jiný. Loď, její kapitán a pět členů posádky. Jak se tak ale stává, jistá vesmírná anomálie byla proti, rozhodla se dělat problémy a vytvořit tak zápletku hodnou počítačové hry. Kapitán Viridian se po úniku teleportem z havarované lodi ocitá sám, bez svých kumpánů kdesi na opuštěné základně. A jako by toho nebylo málo, ještě neumí skákat!

What Mad Universe - Head of Column

Baví mě moje občasná skleróza. Docela často se mi stává, že někde narazím na nějakou desku, poslechnu ukázku, stáhnu, ale tím to končí. Onen výtvor se na dlouhou dobu usídlí v mém počítači ve vegetativním stavu - jako nerozbalený .rar soubor ve složce Downloads. Uběhne několik dní, týdnů, občas i nějaký ten měsíc a přijde okamžik, kdy naprosto zapomenu že jsem něco takového vůbec stahoval. O to větší je pak radost a překvapení když ten, pro mě už neznámý, archiv rozbalím a vypadne na mě skvělá muzika. Přesně to se mi stalo dneska ráno, kdy jsem ve své zásobárně neprobádaného nalezl EP těchto francouzských post-metalových bardů. Jakkoliv se může post-metal někomu zdát jako jednotvárný žánr, mě pořád baví. A What Mad Universe jsou příjemný svěží vánek. Head of Column je chutná dvouskladbová jednohubka, nic těžkotonážního, ale relativně originální a obvzláště druhá polovina EPčka je hodna mého doporučení. Posuďte sami -




A pokud vás to zaujme, celé EP je zdarma ke stažení na jejich Bandcampu

the Pax Cecilia - Blessed Are The Bonds

Though all hope's undone

all oceans have dried

it soons rains

rain, rain, rain!

60:09, Self-released, 2007

Earth - The Bees Made Honey in the Lion's Skull

Some time later, when he went back to marry her, he turned aside to look at the lion's carcass. In it was a swarm of bees and some honey,

Judges 14:8

53:24, Southern Lord, 2008

Otvíráme!

HHHHH AHOI!